Pokud máte dojem, že Hátu neznáte, není to její vina, ale ani vaše. To by se musel udělat exkurs do dávných dob, kdy ještě na Chřenovickém hradu vládl jakýsi vladyka a ten měl dceru. A to už jsme skoro u té Háty.

 

Pokud někdo namítne, že v Chřenovicích žádný hrad, ani zřícenina není, tak je to je omyl. Všichni přeci znáte zastávku V Podhradí, kam snad ještě pořád směřují výlety vláčkem, a výstup k romantické zřícenině, vlastně věži. Tak i když daleko ode vsi, přesto je to pozůstatek Chřenovického hradu. Jak jsem už podotkl, vladyjkova dcera Háta se s tatíkem nepohodla, možná že kvůli ženichovi a nebo z jiného, stejně malicherného důvodu. Pokud by vás zajímaly podrobnosti, račte si najít jiného informátora. Tak a zpátky do děje. Milá Háta, se po roztržce s otcem vydala proti proudu Sázavy, protože skákat z hradeb a nebo se jít utopit by nebylo efektivní. Navíc Háta byla vzdělaná a chytrá dívka, znalá bylinek a způsobu léčení a ještě k tomu všemu měla ráda lidi. Jediné, co neměla ráda, byly halasné oslavy pořádané v rodném hnízdě.

 

Cestou podél řeky musela projít kolem Sechova, podejít Přemelovsko až se jí do cesty postavila skála, nedaleko Ledče. Ta skála tenkrát sahala až do řeky a tak, když jí obcházela, narazila na jeskyni. Byla to taková škvíra ve skále, ale měla několik kladů. Na dně jeskyně bylo dost vody, která měla moc dobrou chuť a možná, že byla i léčivá. V okolí, kolem skal bylo dost prostoru pro pěstování bylinek. A ze skály byl dokonalý výhled na blízkou osadu, plnou lidiček, kteří jistě budou potřebovat pomoc a radu znalé Háty. Tak se tam usadila a začala provozovat zdravotníckou službu veřejnosti. Protože jméno Háta nestačilo k její identifikaci, protože to jméno bylo tenkrát běžné, tak k jejímu jménu přidalo přízvisko Šeptouchovská. Lidé, neznalí kraje a zvyků poustevníků, ke kterým Háta vlastně patřila, neměli rádi halas a křik. Není se co divit, v tichém rozjímání, a meditacích se krásně hovoří s bohy a ostatními příznivci, kteří pomáhají v léčení. Jen neznalec může tvrdit, že název skály je od šepotání milenců. Ostatně, mám pro to několik důkazů. Vždy, když se dála nějaká sláva pod skalou, která se Hátě nezamlouvala, spustila pořádný déšť, který účastníky rozehnal. Je zajímavé, že se to netýkalo toho, co se dělo uvnitř parku. Tam se mohlo oficiálně hlučet bez následků. Dnes už víme, že se jí hluk nelíbil a dávala přednost šepotání.

l halas, který rozechvíval skalní dutiny, které by mohli tuto Ledečskou pýchu poškodit. Inu, naše milá Háta znala věci nejen současné ale i budoucí. Bohužel, nikdo se nad tím nezamyslel.

 

Bylo to po prvé válce, když se radní rozhodli, že nejlepší místo na uctění památky padlých bude pod skalou, kde se dá upravit parčík. Do skály se zabudovala pamětní deska a nastalo slavnostní odhalení. K tomu pořídili policajtům nové uniformy z Humpoleckého lněného plátna. Policajti stáli při oslavě v pozoru a když dozněly projevy, Háta spustila nádherný slejvák a když dozněla hymna, zasvítilo sluníčko. Policajti dostali povel k pochodu, ale žádný z nich se nepohnul. Následně se ukázalo, že ony uniformy ztuhly a policajti se proto nemohli pohnout. Od té doby se Humpoleckému plátnu v Ledči říkalo Humpolácký sukno.

 

Po druhé světové válce jsem spolu s několika dětmi stál čestnou stráž při obnově a doplnění oné pamětní desky mě maminka důkladně oblékla, abych v dešti neprochladl. A to bylo krásné počasí. Zmokli jsme všichni a máma říkala, „ to se Háta bude zlobit“ až tam spustí muzika. Možná, že si pamatujete na ohňostroje, které se pořádaly ze skály. A i tam se děly věci, nad kterými někdy zůstával rozum stát, že, Čestmíre Pipku.

 

Včera jsem shlédl film o asanaci „bourání“ naší drahé a milé skály, dějiště her a lumpáren a tak mi najednou bylo moc smutno. Voda ve skále už dávno nebyla tak lahodná, (po dostavbě Želivské přehrady), bylinky z okolí skály by už asi také nikoho neuzdravily a chudák Háta Šeptouchovská to asi také vzdala. Budiž jí aspoň zachovaná čest a památka.